K fenoménu Janáčkových nápěvků mluvy

Když jsme před více než 8 léty kladli otázku, co jsou Janáčkovy nápěvky mluvy (In: Hudební věda, ročník XXXVII-2000, č. 1-2: Janáčkovy nápěvky mluvy. Imprese- stereotypy-výsledky analýz?, s.140-156), nabízeli jsme na základě řady analyzovaných situací jakési apriorní odpovědi. Měly vést k určitým okruhům a zpřístupnění celé množiny nápěvků je mělo potvrdit, korigovat, doplnit. Jaký je tedy stav teoretické reflexe nápěvků mluvy po tom, co je editorům již známa podstatná část celého materiálu? Odpovíme postupně s ohledem na jednotlivé okruhy problémů, které se během času buď vyjasnily, nebo jsou ještě komplikovanější a přibyly k nim nové otázky. Bývá to tak, že s přibývajícím počtem informací roste i počet záhad, nejasností a problémů.

1. Co jsou nápěvky mluvy, které začal Janáček systematicky zapisovat a zkoumat v roce 1897? Lze je všechny nebo jejich valnou část vskutku zahrnout pod apriorní byť z reality vydedukované „imprese”, „stereotypy” nebo „výsledky analýz”?!? Na tomto hodnocení prováděný výzkum mnoho podstatného nezměnil. Janáček byl zřejmě přiveden k systematickému studiu nápěvků mluvy dvěma druhy činnosti – fixací, kterou si osvojil ve své folkloristické práci (rychlopis, zachycování jedinečných entit, co byly svým způsobem neopakovatelné, úplná proměna duktu písma z tradičního konformního a dobře čitelného písma na rychlý záznam něčeho, co mělo v sobě patinu neopakovatelnosti) a také kritickou publicistickou činností- zejména sledováním operních a činoherních představení , kdy ho kromě intonace zajímaly i otázky rytmu a témbrů. Takto připraven a vyzbrojen vstupuje na scénu „jiný Janáček”, někdo, kdo koncem 90. let 19. století změnil postupně zcela své kompoziční návyky, habitus a hlavně způsoby fixace. Tento „jiný Janáček” bude dělat většinu dosavadních činností jinak. Nápěvky mluvy si osvojí jako každodenní rituál, se kterým musíme nadále pravidelně počítat.

2. Nápěvky mluvy vnímali už Janáčkovi současníci, protože ho často při této činnosti mohli pozorovat. Detailně podstatu této činnosti neřešili, jinak by sotva mohli přijmout onu od počátku tradovanou fikci, že se jedná o vědecký výzkum lidské řeči. Je možné, že Janáček, obklopený vzmachem české pozitivistické vědy, toužil po něčem takovém a přání tak bylo otcem myšlenky. Ale od začátku při troše kritického pohledu přece muselo být zjevné, že se jedná v nejlepším případě o kombinaci subjektivních názorů s objektivizujícími postupy. Až budeme hodnotit stav melodiky, rytmu a témbru nápěvků mluvy, vyjádříme se k tomu ještě přesněji. Ani Max Brod, ani Vladimír Helfert a další autoři monografických pohledů na Janáčka tuto otázku neřešili a spíše ji obcházeli jako jakousi skladatelovu anomálii a osobní posedlost. O generaci Helfertových žáků (Jan Racek, Bohumír Štědroň a další) pak platí, že přejímala více méně tento brněnský stereotyp o skladateli, který „zaznamenává a studuje lidskou řeč” Přitom kritiku této činnosti nikdo z meziválečné a poválečné generace nehodlal podnikat a tak vlastně zafixovali názor, který umožňoval považovat tuto činnost za jakousi sui genesis i vědeckou analýzu lidské řeči.

3. Projekt, který si kladl za cíl soustředění a zachycení všech Janáčkových nápěvků mluvy, postupně nabízel nové výklady. Pro mě osobně byl daleko nejsilnějším popudem k přehodnocení a novému výkladu nápěvků mluvy názor Milana Kundery v knize Můj Janáček (česky Atlantis, Brno 2004), který pod vlivem studia francouzské literatury upozornil na nápěvky mluvy jako na rituály všedního dne, každodennosti a přítomnosti. Touto aktivitou skladatel bojuje obrazně řečeno za každý den své existence. Až názor jednoho z největších spisovatelů naší epochy, který je paradoxně rodově spjat s Janáčkem, korigoval dosavadní idealizující pohled na nápěvky a posunul je do roviny každodenních rituálů, u nichž jde více než o obsahové sdělení o to, že jsou konány na relativně stále stejných místech. Mnoho nového se tedy nedovídáme, ale více jsou nápěvky svědectvím o autorovi, o stavu jeho mysli a o jeho zacházení s těmito entitami. Takto paradoxně změnil Milan Kundera nazírání na nápěvky a uzavřel tak – řečeno obrazně – dosavadní obrozenecký pohled na Janáčka jako na jakéhosi vědeckého kodifikátora mluveného jazyka. Janáček se těmito rituály všedního dne snaží udržet realitu své existence, svého okolí, ale jistě považuje mnohé nové okolnosti těchto rituálů za nová zjištění a takto je i registruje.

4. Od začátku projektu komplexního zachycení všech Janáčkových nápěvků mluvy bylo zjevné, že více než třicetiletý potenciál nabídne něco jako slovník mluvené češtiny převážně na území města Brna, jeho okolí a míst, kam Janáček zajížděl. Asi nejpřirozenější amplitudu a jakousi pomyslnou osu této Janáčkovy činnosti tvoří přímka Brno-Hukvaldy. K tomu přistupují všechny Janáčkovy cesty do Prahy, do dalších lokalit i zahraniční cesty. Na území Brna pak skladatel zachycuje všechny dostupné typy jazykových situací- obecnou mluvu, stopy již vyčleněné hantýrky a městského jazyka, ale i jasně nářeční rysy lidí z brněnského okolí (trhovci, lidé z příměstských lokalit – např. z Bohunic, Líšně atp.). Odpověď je po jisté skepsi o vědecké přesnosti a objektivitě Janáčkových nápěvků mluvy stále jednoznačná: je to svým způsobem velkolepý slovník každodenní češtiny, zachycovaný převážně v Brně v letech 1897–1928. Jako takový má pro nás nesmírnou cenu, protože je svým naturalismem a důsledností v moha směrech hodnověrný.

5. Intonace, melodika a rytmus nápěvků mluvy jsou nejproblematičtější část celé Janáčkovy nápěvkové aktivity. Od počátku muselo být jasné, že zvláštní preferované intervaly, které Janáček upřednostňuje, nejsou reálným zachycením skutečné intonační situace a obrážejí Janáčkovu snahu promítnout vlastní intonační a melodické postupy do skutečnosti, které se chápe. Nikdo nemohl po poznání intonačních postupů uvěřit tomu, že by skuteční reální mluvčí intonovali v Janáčkových preferovaných intervalech (kvarta, sekunda, kvinta). Skladatel do záznamu evidentně včlenil své oblíbené a preferované intervaly. Tuto techniku postupně zafixoval a zřejmě časem považoval tyto postupy za legitimní a v nápěvku je mohl i „slyšet”. Poněkud složitější byl záznam rytmu. Zde Janáček toužil po co nejobjektivnější stylizaci, pořídil si Hippův chronoskop, ale přes všechny technické posedlosti je jeho rytmika nápěvků mluvy dost konvenční a nijak se v ní neobráží desetinné a setinné dělení vteřin. Intervaly melodiky v nápěvcích mluvy i jejich rytmická stylizace tedy nejsou zdaleka nějakým vědeckým zachycením reality, ale něčím zcela subjektivním. Toto nebylo v době Janáčkova života zrovna připomínáno a uvědomili jsme si to postupně až během druhé poloviny 20. století. Janáček se svou pevně zformulovanou melodikou a rytmikou stylizuje své postoje a do jisté míry je přenáší do nápěvků mluvy. Nelze tedy na nápěvky pohlížet jako na reálné vědecky zachycované objekty, ale jako na stylizované a umělecky poznamenané objekty, které souvisejí se skladatelovou kompoziční tvorbou. Skladatel sám vždy zdůrazňoval oddělení nápěvků mluvy jako objektů „vědecké aktivity” od kompoziční činnosti. Výsledkem naší činnosti je tedy skepse k jakékoliv intonační a intervalové objektivitě nápěvků mluvy, jejich umělecký význam zjevně převládá nad jejich reálnou hodnotou zachycovaných objektů.

6. Janáček své každodenní rituály stylizuje do podoby nápěvků mluvy. Po mnohaleté činnosti vzniká řada typů od krátkého nápěvku až po impresi, která má i literární zakotvení a je vlastně jakýmsi miniaturním fejetonem. Literární činnost výrazně ovlivnila Janáčkovu stylistiku, jeho nápěvky jsou jakýmsi materiálem pro pozdější fejetony, imprese nebo soubory krátkých objektů a útvarů. Nápěvky mluvy se staly průběhem let stigmatem Janáčkova každodenního počínání, pro které asi sám neměl vysvětlení, pojmenování a název. Přesto jsou svědectvím aktivity – možná každodenní posedlosti zvukem, hlasem a sonorností. Takto je třeba nápěvky mluvy zachycovat a nesnažit se o jejich důslednou vědeckou interpretaci. Dnes jsme spíš toho názoru, který nastolil Milan Kundera: rituály každodennosti – stále se opakující všednodenní návštěvy stejných a podobných míst a jejich introspekce.

7. Máme-li k dispozici široký materiál Janáčkových nápěvků, lze učinit alespoň některé závěry na základě dosavadních zkušeností: z množiny všech nápěvků lze vybírat podle libosti – žádný výběr není předem predestinovaný nebo doporučený jako obzvláště vhodný – je samozřejmě možné vyhledávat intervaly, rytmické hodnoty nebo i jednotlivá slova. Množina nápěvků nabízí jak obecnou češtinu, tak i nářeční pasáže stejně jako projevy blížící se hantýrce, která v Brně vznikala v posledních desetiletích 19. století a zejména po roce 1900. Jazykově je množina těchto projevů i svědectvím o stavu hanáckých nářečí od severního po jižní okraj Brna s vlivy tzv. horské hanáčtiny. Janáčkovy nápěvky mluvy – a o tom už i teď po shromáždění velké materiálové množiny nemůže být pochyb – jsou unikátním svědectvím o mluvené češtině s výsostně hudebními ambicemi v Brně v časovém horizontu více než 30 let.